Let mouchy

Život jde dál

Už skoro dva týdny chodím do práce a ani trochu se mi tam nelíbí. Za dobu mé nepřítomnosti se událo víc, než jsem ze své podstaty ochotná akceptovat a stále se ke mně hrne hromada informací, o které nestojím. Ale stále dělám, jako kdyby to bylo všechno úžasné a prima, jak mě to zajímá a snažím se to všechno nějak přežít…

Ale stále to stojí za hovno. Snad opravdu bude 21. prosince konec světa – nechápu, co se děje kolem mne. I tarotové karty a runy mlčí. Kyvadlo občas něco prohodí, ale díky mé zmatené a zpitomělé auře nemohu brát jeho řeči příliš vážně. Snažím se vše brát s nadhledem a s přesvědčením, že určitě bude líp, ale vždycky mě něco srazí na kolena…

Jako tuhle sobotu ten hezký chlapec s krásným úsměvem. Kluk, který byl dobrý muzikant s nadějnou budoucností. Kluk, který studoval dvě vysoké školy, měl vlastní byt a milou přítelkyni. Kluk, který neustál skutečnost, že to není tak, jak by chtěl, aby to bylo. Kluk, jehož posledními společníky se stali provaz, strom a smrt. A s jehož otcem jsem mluvila a kterého slova jsem sotva slyšela přes bolestný křik jeho zoufalých očí. S otcem, jehož synovi bylo dvacet šest let a už nikdy mu nebude dvacet sedm.

Ale život jde dál…

Jiný mladý chlapec se ve stejnou dobu dostal před Karla a nikomu ani nevadilo, že neumí moc dobře zpívat a všichni ocenili spíš texty jeho písniček, které vyjadřují nálady mnoha lidí. Názory mnoha lidí vyjádřil i ten třetí, nicméně formou, ze které jsme většinou poněkud rozpačití. Navíc se ten jeho kohout strašně bál.

Život jde dál…

Naše divadlo je nejkrásnější divadlo ve velmi širokém a ještě víc dalekém okolí a musím říct, že přestože je úžasně fotogenické, ve skutečnosti je ještě hezčí, než na fotografiích nebo v televizi. Škoda, že při záběru na jeviště, orchestřiště, hlediště a krásný lustr místo krásy našeho divadla spíše divákovu pozornost upoutala obrovská pavučina, kteroužto byl lustr protkán… 

A přestože je to naše divadlo nejkrásnější a opravdu v něm cítíte dech dějin, bylo smutné se po té minerálkové taškařici projít po jeho ztichlých, přes 120 let starých, chodbách. Když se po červeném koberci brodíte papírovými kapesníky, obaly od lecčehos, lahví od minerálek, rozšlapanými obloženými chlebíčky a střepy z rozbitých sklenic od vína a tu a tam odkopnete cherry rajčátko. Odpadkové koše byly poloprázdné. A to tam večer nebyla žádná primitivní chátra, nýbrž naše VIP celebrity, tak kdo to mohl udělat??? 

Divné… asi Fantomas… Příště sebou vezmu foťák.

A nakonec, holky, slečny, dívky… ženy… Vojtovi to ale ani trošku neslušelo a Ondra je malej 

Život jde dál.

Následující text: pf 2013 »»» ««« Předchozí text: Zdravý chcípák

Alfa | Úterý 27. 11. 2012, 17.55 | POPŽ, Kulturní okénko, Pidlivizace | permalink | tisk | 271x