Let mouchy

Zdravý chcípák

Zřejmě podle mého kašlání, sípání a lapání po dechu můj milý rodinný felčárek usoudil, že již jsem zcela zdráva a přestože si mne po mém návratu z nemocnice ani jednou neposlechl, neposlal na rentgen či dokonce EKG, neudělal ani jeden jediný mrňavý odběreček, by zjistil rychlost poklesu červených krvinek v mé nesrážlivé krvi, zařadil mne do pracovního procesu.

Zamáčkla jsem tedy jednu slzu nad vánočně neuklizeným bytem, protože mé chorobou pochroumané fyzično větší domácí práce prostě nezvládalo a druhou slzu za sražené oblečení, protože mou činností posledních týdnů bylo snad kromě klidu na lůžku jen vaření, uklízení nádobí z myčky a luxování lednice.

No jo, budu muset zhubnout, protože výše nemocenské nepostačí ani na zaplacení složenek, natož abych si kupovala nové kalhoty a podprsenky, u kterých se srážlivost materiálů projevila nejvíc, a to především na obvodu. Ach jo, proč mi chutná víc bůček, buchty a škvarky než jablko, rajče a žitný klíček…?

12. listopadu nastal den D, kdy jsem ráno musela vstát, udělat ze sebe cosi podobného zdravému člověku a vyrazit do víru světa za naší zahradou. Vstát se jakž takž podařilo, na ksicht jsem si namalovala cosi připomínající obličej, nasoukala jsem se do oblečení, které jsem měla největší a čiperně jsem se rozeběhla do kopečku za našimi humny, abych po necelých pěti metrech zjsitila, že se mi nedostává dechu a srdce se pokouší vyskočit mi z těla očima. Zpomalila jsem na rychlost hraničící se stáním a i přes to jsem do divadla přišla kupodivu včas.

Jééé, jak mě všichni rádi viděli… nebo to alespoň dělali. Ó jééé, jak jsem všechny ráda viděla… což jsem skutečně dělala, protože až na malé výjimky jsem nechtěla vidět téměř nikoho, ale nikdo to neví, protože to byl můj výkon hodný Oskara.

Co se událo v práci po dobu mé nepřítomnosti mne poněkud rozladilo a několikrát jsem byla rozzuřená do běla, ale srdce mé jediné mi vždy taktně naznačilo, ať se moc nerozčiluju, nebo to se mnou práskne. Tak se snažím překousávat stávající situaci v práci tak v klidu, jak to jen jde. 

Jedinou pozitivní věcí je, že příští týden se na opeřence nebudu popelit v divadle všechny tři dny, ale že dva dny příprav mne letos poprvé minou a štrejchnu si jen sobotní dopolední generálku a večerní ostrou taškařici.

Pokud se toho ovšem dožiju, protože můj sípavý dech a srdeční činnost nejsou zcela normální.

Jo, a taky by mne zajímalo, proč se v blízkém i vzdálenějším okolí přezdívá našemu rodinnému felčárkovi Mengele.

Následující text: Život jde dál »»» ««« Předchozí text: Mistr tesařský

Alfa | Sobota 17. 11. 2012, 17.07 | POPŽ | permalink | tisk | 226x