Let mouchy

Vstříc lepším zítřkům

Přeživši loňský prosincový konec světa, jsem se prvního ledna léta páně tohoto třináctého zvesela a téměř s budovatelskou náladou rozeběhla do divadla, bych s jiskrou v očku hleděla vstříc k světlým zítřkům, plným pravdy a lásky, jež zvítězily nad lží a nenávistí, a rovněž jsem byla přesvědčená, že ostatní mí spolupracovníci budou takto dušínově ideologicky smýšlet taktéž. 

Druhého ledna léta páně stejného jsem se naprosto flustrovaná, zpola duševně a zpola i psychicky vyčerpaná, připlazila domů, kopla do sebe dva panáky pravé stoličné a s tupým, prázdným a beznadějným pohledem hleděla na bordel domácí, páč jsem koncem loňska neuklízela, protože před koncem světa je velký domácí gruntování blbost a když už jsem to přežila, tak jsem se musela učit o androidech a takže logicky nezbyl čas na lítání po bytě s prachovkou. Navíc vánočně neuklízím i z náboženských důvodů, protože jsem poznamenaná tím, že moje matka před Vánoci vždy doma vytvářela atmosféru tak vlídnou a prozářenou dobrým slovem, že tato atmosféra nebyla nepodobná atmosféře na těžkých galejích.

V práci si stále jdou po krku Gabriel von Eisenstein s princem Orlofskym, Fiordiligi s Dorabellou, Papagena s Papagenem, Odetta s Odilií a mnozí další ještě víc, než loni a už prvního ledna po ránu na sebe někteří z nich vesele vřeštěli, večer se chtěli povraždit a druhého ledna už se vyhrožovalo násilnou deportací do magadanského gulagu. Navíc naše nová kolegyně, jež byla přijata do našich řad v dobách mého flákání se po špitále, je totální střevo, že až zírám a nechápu, jak někdo tak hloupý může být tak sebestředný a drzý. Její hloupost je hloupostí v pravém a zcela ryzím slova smyslu, protože – a to se na mne zlob kdo chceš – kdo musí mít návod na jednoduchý formulář a v něm i obrázky a názorné vysvětlivky, že do kolonky DATUM PŘIJETÍ se píše datum přijetí a tímto datem přijetí se rozumí den v kalendáři označený jak pořadovým číslem toho dne v měsíci, kdy to bylo přijato, tak i jménem měsíce toho dne, kdy to ono bylo přijato, nemůže být chytrý člověk. Navíc, když to i přes to nepochopí… Ale zase je mladá, krásná a zcela jistě nadějná, i když se permanentně tváří … divně.

Nový kolega, který je velmi podobný africké šelmičce surikatě a který se zdál zprvu velmi milý, začíná se velmi čiperně projevovat jako přitroublý sprosťák, protože naší paní vedoucí garderobiérce se v žádném případě neříká, že je „ňáká nasraná“, navíc nemám ráda, když na mne někdo zcela zbytečně šmatlá a tak mám nutkání velmi hlasitě zvolat “Trotlíku, vrať se, vše odpuštěno!!!“

Zcela ovšem nemohu vyloučit ani tu možnost, že všichni jsou milí a v pořádku a že ten neschopný a věčně nasraný a nesnášenlivý element našeho kolektivu jsem já.

Jak už jsem na začátku nepatrně naznačila, mám nový telefon. Je chytrý, krásný, inteligentní, skoro až samostatně myslící, s nejnovějším Androidem. Operační systém je to jednoduchý a intuitivně se ovládající, což mi od počátku velmi dobře šlo, čímž jsem se musela pochlubit i na fejsbúku:

Tož tedy mám na svá stárnoucí kolena telefonek, jež umí vést účty, pracovat s Excelem, svítit, blikat, hrát přehršli her, leze na Fejsbúk, má Fájlmenežra, antivirák, umí číst a posílat mejly i s přílohou, synchronizovat pracovní kalendář, že už kdykoli a kdekoli vím, co se děje v divadle nebo kdekoli jinde,… no umí toho moc a moc, navíc nemá tlačítka a jen se na jeho displej klofe prstíkem a občas se i trefím tam, kam potřebuji…

Jen je škoda, že telefonovat se z toho skoro nedá….

ŠŤASTNÝ A VESELÝ ROK 2013

Následující text: Původně Co život dal, ale nakonec Prožraný čas »»» ««« Předchozí text: pf 2013

Alfa | Středa 2. 01. 2013, 11.51 | POPŽ | permalink | tisk | 239x