Takový prima první zářijový týden...

Minule jsem se zmínila, že červen a červenec stály za hovno. A to jsem ještě netušila, zač bude stát srpen a září… 

V srpnu jsme si po několika letech vzali se Silvestrem týden dovolené, který jsme chtěli věnovat pracím na rekonstrukci bytečku. Ale co čert nechtěl, Jejka omarodila jakýmsi hnusným a zákeřným plicním virem a tak jsme se jí snažili pomoc, co to šlo… dovláčet k doktorovi, vyvenčit čoklíky, nakoupit a tu a tam uvařit něco k jídlu. Když nám dovča skončila, Jejka byla alespoň schopná postarat se o sebe a své psíky, takže jsme mohli opět vesele naskočit do pracovního procesu.

A najednou tady bylo prvního září a já byla v divadle a nebylo mi zcela dobře. Bolela mě hlavička a představa té šílené doby, než mi přijde střídání, mne docela děsila. Střídání mi ráno pochopitelně přišlo pozdě, ale bylo mi natolik nedobře, že jsem ani nenadávala a mazala domů, do postele. K mému velkému překvapení displej teploměru ukázal 39,6, což na mne, která má delirium již při 36,8 je výkon víc než úctyhodný. Slupla jsem něco paralenů s tím, že to přejde. Teplota mi během hodinky klesla na 38,5 a za další hodinku už zase vysoce přelezla 39.

No co se budu rozepisovat, vydržela jsem dva dny (do úterka) a při nezměněném stavu jsem se doplazila k rodinnému felčárkovi. Trošku mne nechal proklepnout svou adolescentní asistentkou, které říká „paní doktorka“ a předepsal mi 3× denně dva paraleny. S tím jsem vydržela do čtvrtka a protože teplůtka stále kmitala mezi 38,5 a 39,5, naklusala jsem k felčárkovi znovu. Opět mne nechal prohlédnout tím svým mladým střevem (bylo mi tak zle, že jsem ani neprotestovala), střevo řeklo, že mi to na plicích trošku chrčí a že by mi dala antibiotika a jmenovala která. Tož mi je napsali, já je vyzvedla a začala je poctivě baštit. Až do nedělního večera. To už mi teplůtka pod 39 neslezla ani na chvilku a já se opravdu necítila ve své kůži natolik, že jsem se docela dobrovolně nechala Silvestrem odvézt do špitálku. Tam mne změřili, proklepli, zrentgenovali, frkli mi kapačku a za pár minut jsem skončila na jipce koronárky, kde mne napíchali na všechny možné monitory,narvali do mne pár kanyl a dalších kapaček a do čuchometru mi dali kyslíkové brýle a tuším, že celou noc kolem mne pořád někdo poskakoval a ochmatlával mne, a byla mi tam hrozná zima a navíc jsem se vesele dusila až do bílého rána, kyslík nekyslík… a pořád jsem čekala, kdy už konečně zdechnu, protože jsem byla přesvědčená, že svůj stav nemůžu přežít… 

Nakonec jsem se, k mému velkému překvapení, dožila pondělka 10. září, čímž začal další zářijový týden a možná o tom něco napíšu, až zase trošku popadnu dech.