Komplimenty servírujte zednickou lžící

„Jéžiš holka, já tě tak rád vidím, propána, ty vypadáš naprosto báječně, jak to děláš, že ses od střední školy vůbec nezměnila, jsi pořád jako holčička, a nádherná holčička, fakt jsi pořád stejná…!!!“ muck muck muck – nadšením překypoval obtloustlý, obrýlený a plešatý pán, který byl kdysi mým spolužákem… muck muck muck… Si utři pusu, dědku plesnivej, když už takovou krasavici chceš líbat…

Spolužákovo nadšení nad mým krásným a nestárnoucím fyzičnem mne trošku přivedlo do rozpaků a chvíli jsem se fakt cítila mladě, krásně a žádoucí. 

Ovšem pak jsem se spatřila ve skle výkladní skříně… Kolikpak má spolužák asi dioptrií??? 

Pomalu jsem si přestávala být jistá v kramflecích a ani spolužákovo básnění o mém exkluzivním vzhledu už nepomáhalo. Po příchodu do divadla jsem se proto ihned vrhla do výtahu, ve kterém je jedna stěna tvořená zrcadlem. 

Jestli můj milý spolužák nekecal a opravdu jsem se od střední školy nezměnila a pořád vypadám stejně, tak… to jsem musela jako mladinká vypadat pěkně blbě… 

Ale těch pár vteřin, kdy jsem spolužákovi uvěřila, že jsem mladá a krásná, bylo fakt prima!