Nafrkala jsem pár, pro mne sentimentálních, fotografií do galerie a vedle sebe se ocitly dva vánoční záběry, mezi jejichž pořízením je roční mezera. To nám to uteklo… Nemám tendenci bilancovat, ale jednou musí být poprvé a to asi teď… Nevím proč, snad jak stárnu, nebo že se toho děje moc, nebo že jsme tak nějak všichni v mém blízkém i vzdálenějším okolí v řitisku… prostě to tak je a basta.
Ale vezmu to stručně. Rok je za námi a nemůžu říct, že jsme ho všichni ve zdraví přežili. Někdo má těžké zdravotní problémy a neví dne ni hodiny a někdo to nepřežil. Do toho všeho nám, zatím přeživším a v pracovním procesu se plácajícím, hrozí ztráta zaměstnání a možnosti sehnat nové je docela mizerná. Pokud se do konce roku nestane zázrak (a to se asi nestane), tak Naše divadlo začne být Jejich divadlem.
A koncem roku navíc zavírají mojí jedinou oblíbenou hospůdku, protože krach.
Ale zatím se míním se vším poprat a do konce roku v práci dělat tak, jako by žádná změna neměla přijít, i když na Silvestra nastoupím ještě do Našeho divadla a kdoví, z jakého na Nový rok odejdu.
Tak jsem si krásně pobékala a teď již hodím depku za hlavu (nebo se o to alespoň budu ze všech sil snažit) a vrhnu se do víru šoubysnysu.
Všem ostatním přeji veselejší náhled na svět a … snesitelnou lehkost bytí.