To nevymyslíš...

Náročný konec opeřencova týdne je v plném proudu. Na jevišti se míhají fialové krychličky a já v tuhle chvíli sedím napolo zhroucená a napolo nepříčetná vedle kolegy, kterej mele a mele a hučí a hučí kraviny, že se zrakem krví podlitým u kávy klofu tato písmenka. On tu hubu nezavře a nezavře… Šílím… Kdož ho znáte, víte o čem mluvím. Vlastně nevíte. To se musí zažít na vlastní kůži. Je to Trotl, který všechno ví, všechno zná, všude byl a je ze všech nejchytřejší. Znám ho léta a byla jsem přesvědčená, že mě už nemůže ničím překvapit ba dokonce nasrat…

… … … … … … … … … … …

„Trotliku, máš u sebe vysílačku?“

„Jasně, tady, já bez ní dneska po divadle nechodím.“

„No prima, a tys mne neslyšel, když jsem tě volala, abys šel k jevišti?“

„Neslyšel, já jí mám vypnutou.“

„A proč jí máš vypnutou?“

„Aby mi vydržela dýl baterka přece.“

„Aha, a proč jí tedy sebou nosíš?“

„No kdybys mě volala a něco potřebovala!“