Bylo nebylo, dávno tomu, co se lidé snažili něco změnit a některým otevřít oči. Zkoušeli proti blbosti, svéhlavosti a nenažranosti mocných bojovat různě a leččíms. Zkoušeli se upálit, zkoušeli demonstrovat, zkoušeli psát.
Psali všechno. Dopisy, knihy, reportáže, divadelní hry, fejetony… A ti tehdejší Nejvyšší je za to zavírali, vyhazovali, ničili, vraždili.
A někteří lidé i dál psali, demonstrovali a bojovali proti tomuto bezpráví.
Prali se za svou dobrou věc tak dlouho, až byli vyslyšeni. Jako první začali studenti, které okamžitě podpořila divadla. Pak už se přidala velká většina ostatních a dopadlo to tak, jak to dopadlo.
I naše divadlo bojovalo za svobodu slova, tisku, člověka. A i díky těm, co se v našem divadle snaží dělat kulturu a dávat něco ostatním, jsou ti Nejvyšší na svých místech.
Ale každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán…
Bylo nebylo, dávno tomu, co lidé psali Několik vět a Dva tisíce slov…
Buďme skromní. Dnes by stačila jedna holá věta nebo tři slova…:
„JDĚTE DO PRDELE.“