Z předmobilní doby mám nemilý zvyk-zlozvyk, že když někde vidím zvonit pevnou linku, mám tendenci ji zvednout. Snažím se tomu více než méně úspěšně bránit, ale tu a tam přeci jen podlehnu a telefon zvednu… Jako třeba nedávno drnčící telefon na informacích u nás v divadle:
„Divadlo, dobrý den,“ zaševelila jsem mile do sluchátka.
„Dobrý den, tady Lenka z hotelu Pětihvězdičkového, mám tady klienty z Anglie, kteří chtějí k vám do divadla na Labutí jezero a zajímá je, jestli je představení v angličtině nebo jestli jsou tam titulky.“
„Labutí jezero je baletní představení.“
„Já vím, ale v jaké řeči prosím vás?“
„Ech… no, je to balet, tam se tančí…“
„Já vím, co je balet, ale ty písničky se tam zpívají v jaké řeči?“
„… jaj… No, Labutí jezero je … balet, tam se jen… tančí a nezpívá…“
„Prosím vás, můžete mi dát někoho kompetentního, kdo by mi ze mě nedělal blbce a odpověděl jasně a srozumitelně na jednoduchou otázku, v jaké řeči hrajete Labutí jezero a ne-li anglicky, jestli jsou tam anglické titulky…!?!?!?“