Nemám co na sebe

Tuto větu tu a tam prohodím, abych utvrdila Silvestra v jeho mylné představě, že žije s obyčejnou ženou. Nežije. Žije se mnou. On něco takového sice tuší, ale nechce si to připustit. A proč mu nedat naději, ne? Mne to nic nestojí a občas se to může i hodit.

Poslední dny jsem ale opravdu nevěděla, co si vzít na sebe. Ne, že by mi skříně až tak zely prázdnotou, ale váhala jsem, jestli si mám vzít letní šatky bez rukávů a deštník, nebo péřovou bundu a brýle proti slunci… Vzala jsem si tričko bez rukávů, šálu a péřovou bundu, deštník i brejličky… 

Tohle počasí prostě miluju.

Už aby nastaly ty pravé podzimní plískanice.

A vida… než jsem to dopsala, začalo plískaničit…sakra, samý bláto…

Už aby sněžilo a vše pokryla bílá peřinka… Hm, ale pak to taje, humus všude…

Už aby bylo jaro…

A pak že ženská neví, co chce…