Jedeme dál!

8. ledna nastoupila do našeho kolektivu taková mlaďoučká holčička se sytě modrýma vlasama. Všichni na to zírali dost divně, ale já s Malou jsme byly rády, že něco přišlo a že si každá můžeme dát den a půl volna.

15. ledna Silvestr přezul Kvíčalu, takže s ní opět mohu vesele brázdit naše tankodromy.

17. ledna slečna Modrá oznámila, že se bude stěhovat a že jde na neschopenku, protože má zánět ledvin a že do konce měsíce určitě nepřijde.

To už si šéf nebyl jist svým životem, protože jsme já s kolegyní Malou začaly útočit smrtícím zvukem a tak se za námi stavil – zjevně zcela nerad – zastavil v divadle, každý jsme dostali diplom, flašku, flešku a já s Malou navíc ještě kytku.

A prý to máme nějak udělat, než se Modrá vrátí…

Nelepší situace je v pánské části naší skupiny. Exot stíhá exota. Jako poslední přišel Šaman, který medituje, rovná čakry, léčí rýmu, rovná záda a především… a zde cituji doslova: „Hlasitě a dlouze krkám a prdím, protože tím ze sebe dostávám zlé energie…“ Práce jako taková ho moc nezajímá a zvládá jí hůř, než špatně.

Koncem měsíce nám Šaman usnadnil práci s jeho vyhazovem, protože přišel do práce asi o hodin později a my nemusel vymýšlet strategii, jak ho ze svého středu vyštípat.

Slečna Modrá bude marodit ještě další týden a tak nám od února pošle šéf slečnu jinou.

Čert mi byl to divadlo dlužnej!