Nedbalá, líná, neprospívám

V práci máme prima listopadové dusno. S kolegyní jsem se přestala bavit a poslední dny jí ani nezdravím. Omlouvám si to tím, že ona s tím začala, přestože je o řádku jar mladší.

Slečna je obdivuhodná bytost, která si v divadle vysloužila přezdívku Mona Lýza – Mona jako Gioconda, která stále čučí do dáli s nepřítomným úsměvem a Lýza proto, že je značně natvrdlá. (Od pánů baletu dostala sice ještě jednu přezdívku, ale ta je nepublikovatelná – i když výstižná.) Každopádně Mona Lýza v práci velmi trpí, protože když pracuje, nemůže se patřičně uvolnit a po třech hodinách už jí začáná z toho bolet bříško a pak neuvěřitelně trpí. Já s kolegyní Malou trpíme taky, protože dávat po Moně Lýze dohromady její resty není nic moc, nicméně na této situaci i značně profitujeme, protože pánská část našeho kolektivu si nás začala velmi vážit a předcházet si nás.

Můj chytrý mobil začal už jen za trochu zhoršených světelných podmínek fotit tak, že by jeden řval a vyhodil mobil zavřeným oknem rovnou do kanálu. Zjišťovala jsem, zda není chyba v mém přístroji, ale jakýmsi debilním upgradem se to rozesralo většině majitelů tohoto přístroje. Oprava v nedohlednu. Údajně už to do světa poslali, ale asi do jiného. Silvestr mě sice nabádá ke klidu, protože mobil je od toho, abych s ním telefonovala a případně psala smsky a není to foťák, ale já si tehdy vybírala telekomunikační zařízení s výkonným fotoaparátem a kdybych to chtěla jen na telefonování, nevyplázla bych za to tak nehoráznou sumu a koupila si nějaké pádlo za pár stovek. Grr, nebudu se rozčilovat, prostě mi to večer nefotí a basta.

Silvestr mi minulý měsíc slíbil, že začátkem listopadu přezuje Kvíčalu, ale zatím se nezadařilo. Tak třeba příště.