Ples, pes a pět knih

No vida, než jsem se rozkoukala, tak se několik vloček rozloučilo s posledním únorovým dnem. Nechci házet nadějemi na zeď, čekám, že se zase někde něco vyblebelí, ale zatím to vypadá, že by se můj pracovní rytmus mohl dostat do normálu a snad bych konečně mohla mít chvíli čas i pro sebe. Poslední rok neskutečné honičky se nehezky podepsal na mém já a tak se mi snad ještě podaří dát své fyzično do trošku použitelného stavu.

Kvíčalka dostala v posledním únorovém týdnu konečně novou nádrž a tak může zase sosat plnou… Nasosala a drží to!

V práci se naše poslední nová kolegyně zdá použitelnou, tak snad to s námi dá. Jako motivaci dostala mnohem větší mzdu než my, staří mazáci, tak co by to nedala… 

V práci se začíná zaučovat (od září asi osmnáctý) kolega, a … nechci to zakřiknout… snad… už konečně… Sto procent bych na to nevsadila, ale minimálně osmdesát ano.

Kolega předchozí byl kdysi povoláním kuchař a snad to je i hodný člověk, nicméně čichání výparů slepičího vývaru zřejmě s jeho mozkovnou udělalo své stejně tak, jako jeho nevyjasněná sexuální orientace, protože patří ke generaci, která se to stydí přiznat a oženil se, protože se to má. Každopádně Kuchař po týdnu práce v našem blázinci přiznal, že na to nestačí a odešel sám.

No a taky jsem si v únoru zlomila nehet, absolvovala Ples v Opeře, koupila pět knížek a konečně se dozvěděla, jak pije pes.