Květen. Můj nejmilejší měsíc. Letos se nevyvedl a hraje všechny odstíny černé.
Nevím, co psát. Ani nevím, co se stalo…? Myslím, že jsem trošku uklidila prádelnu a začala vyklízet barák od věcí, které se díky macecháčkově odchodu u nás nahromadily. Zahrada pustne a s Jejkou sekáme, mýtíme a drtíme, aby se dalo zahradou alespoň projít.
5. května mi nevlastní sestra poslala sms, že táta leží v umělém spánku v nemocnici. Volala jsem jí i její matce, ale ani jedna mi nevzala telefon, takže jsem byla odkázaná jen na sms a dobrou vůli sestry, jestli napíše nebo odpoví na mojí zprávu. Děkuji sestře za to, že tu dobrou vůli měla.
Taky jsem měla 10. května narozeniny. Oslavila jsem je s dcerama, Silvestrem a maminkou. Žádný velký mejdan, jen milé celodenní courání po obchodech (ženská záležitost) a večer posezení v hospůdce i se Silvestrem. Prvně v životě mi táta k narozeninám nepopřál… Netušila jsem, jak mi jeho telefonát bude chybět…
A pak táta 27. května zemřel…
A já se probírám svými pocity a tím, co jsem udělala a co ne. A co jsem mohla udělat líp. A že jsem měla přijet, ale nepřijela…
Asi jsem byla špatná dcera, ale měla jsem ho opravdu ráda a život nám rozdal karty tak, že jsem do jeho nové rodiny prostě nepatřila.
Táta mi chyběl celý život, který se mnou nebyl.
Teď mi bude chybět ještě víc.