Apríl

Nikdy jsem neměla ráda duben a ten letošní není výjimkou. Praštěný počasí, praštěný zkušenosti, praštený vzpomínky… Pro mne divný to měsíc, byť již silným hlasem volá léto, které mám tak ráda.

V práci je to příšerný. Šéfovi už jsme přestali říkat, že náš Kolouch nestíhá a naprosto nezvládá, protože on je přesvědčen o opaku. Podotýkám, že šéf se na nás přijde podívat jednou za měsíc tak na pět minut a věnuje se nám z celého měsíce asi tak deset minut, takže jeho představy o naší práci jsou více, než vzdáleně mlhavé. Ale kdo chce kam… Kolega ukončil dvouměsíční intenzivní zaučování a už ho bereme jako plnohodnotného zaměstnance, kterému nemusíme radit a napovídat a za kterého už nic nemusíme dělat. Joj, to bude malééér… 

U tatínka jsem ještě nebyla, domluvili jsme se, že oslavíme náš společný červnový svátek. Trošku mi to vyčítá, ale důvody, proč nejedu tam, kam chce, jsou tak silné, že i když mě to mrzí, opravdu nemůžu.

Trošku jsem obměnila a doplnila svou fotovýbavu. Pořídila jsem si nový monopod a pláštěnku na zrcadlovku a svému starému Nikonítku jsem pořídila kamaráda, nejlepšího nefulfrejma. Full frame mi zatím nijak neláká, protože fotky zatím dělám do max. velikosti A3 a na to mi DX bohatě stačí. A rozdíl v ceně vesele rozfrcám za objektivy… 

A teď hrr na koště a vzhůru na Šibeniční vrch!