Květen, topím jak kretén...

Květen jsme přežili. Neříkám, že v plném zdraví, síle a optimismu, ale přežili. K narozeninám jsem polarizační filtr sice nedostala, ale mohla jsem si odvézt domů maminku z nemocnice, což se mi líbilo ještě mnohem víc.

Maminčina drahá polovička si se mnou na moje narozeniny 10. května dal panáka a od té doby do 29. května zhubnul 19 kilo, což se mi zdá víc, než brutální. Nakonec skončil na interně, kde mu do žil sosaj výživu a hlavně vodu, aby byl v nejbližších dnech připraven na operaci, kde mu ufiknou jícen a do krku natáhnou žaludek, aby mohl jíst. Pod kudlu by měl jít 4. června, tak snad to zvládne a bude to ok. Maminka svůj i jeho zdravotní stav zvládá psychicky docela dobře, protože od lékařky vyfasovala kýbl antidepresiv a chroustá je jak lentilky. 

Se mnou cloumá jarní únava jak orel, v práci trávím stejně hodin jako dřív, ale stojí mě to víc času a jedu už docela na doraz. Navíc moji noví kolegové nejsou žádný zázrak, jeden je sice samostatně myslící, ale když ho jeden upozorní na chybku, kterou jako začátečník dělá, dostane velmi nevrlou odpověď a nic se nelepší. Druhý kolega je tak trošku blb, což by nebylo tak hrozné, leč katastrofální je, že je to blb aktivní až radioaktivní a v kombinaci s tím, že si nic nepamatuje, přestože si vše 20× napíše, je s ním spolupráce docela vražedná. Ještě jsem ani na jednoho z nich neřvala, ale už skoro… No a kolegyňky jsou samostatnou kapitolou a kde Pepa není, ani Josef nebere… 

Silvestr dostal předvolání k vysvětlení, proč že to v obci jel o 16 km v hodině víc, než je povoleno a podat vysvětlení má začátkem července – po čtyřech měsících od spáchání tohoto – a já jsem zvědavá, co jim nakecá a kolik to bude stát peněz a bodů. Nakonec nám nějaký dobrák proříznul u Autíška pravou přední gumu a kupodivu mne to ani moc nerozhodilo. 

A doma jsem okna zase neumyla a je mi to fuk. Však je přes ně ještě trochu vidět. 

No a to by bylo za květen asi tak všechno. Takže už dám „PUBLIKOVAT“ a půjdu zase přiložit do kamen.